Knihy

Podrobnosti
Kategorie: Knihy
Zobrazení: 1706

fedcb

Seznam knih Kuldaharské knihovny

Vyberte si, které svazky Vás zajímají:

(Co není zde, je v Balduranově knihovně)

Bohoslužby v Ruce Seldarině  
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
  
 
  
 
  
   
     
   
 
     
     
 

Bohoslužby v Ruce Seldarině


Autorka: Denaini

   ...elfové z Ruky se činili seč mohli, aby podpořili Spojenectví. Ačkoliv se plně věnovali práci, nikdy nezapomínali vzdávat čest svým bohům. V Solonorově věži byla vybudována svatyně, kam jsme se my elfové mohli ve volných chvilkách uchýlit k prosté bohoslužbě.
   Na konci tohoto poschodí byla zřízena nádherná květinová zahrada. S náležitou péčí si tu elf mohl utrhnout květinu, přistoupit k soše boha, jemuž se hodlal poklonit, květ položit do nádržky s vodou u jeho nohou a modlit se tak dlouho, jak jen chtěl.

 

 

#home

Briatův deník

Dnes byl dokončen veliký monument, na nějž je radost pohledět. Pokud se objevovaly nějaké pochybnosti o mé důležitosti pro Dornovo společenství, nechť jsou nyní rozptýleny! Jsou tací, kdož svou hrdost a slávu nalézají ve shonu, cestujíce nad zem i pod zem, aby našemu domovu zajistili štěstí; já však mezi ně nepatřím. Musím uznat, že by se mi také líbilo, kdybych chodil ozbrojený a moje jméno bylo spojováno s ochranou všech kolem mne, ale až dosud jsem se cítil daleko užitečnější, když jsem vyráběl zbraně, než když jsem je třímal.
   Na počest našeho nového zázraku jsem vytvořil zvláštní břit, který společně s dalšími věcmi umístím do schránky pod sochou. Kdyby nadešel den, kdy nás bude bránit jediný přeživší, ať ve svém boji za mnohé ví, že jsem ho vybavil zbraní hodnou takovéto cti. Možná tuto čepel nebude nikdy nikdo držet v ruce, ale pokud se tak stane, nechť mé dílo svému majiteli dobře slouží.

 

a

Filosofie Kara-Tur


Příběh...

"Za hustého deště kráčeli po cestě dva prostí shukenja, když tu spatřili krásnou mladou dámu, která se skrývala pod stromem. Zavolala na mnichy, zda by jí nepomohli dostat se na druhou stranu malé bystřiny. První z mnichů se okamžitě pohnul, aby ženě pomohl, zatímco druhý tiše protestoval. První mnich vzal krásku do náručí a přenesl ji přes říčku, pak ji okamžitě postavil na zem a pokračoval v cestě. Druhý mnich zůstal několik minut zticha, dokud jim žena nezmizela z očí. Konečně se obrátil na svého bratra.

'My shukenja máme zakázáno stýkat se s ženami! Proč jsi tedy tu ženu tak ochotně zvedl a přenesl přes ten proud?'

A první mnich odvětil:

'Bratře, tu ženu jsem již dávno nechal za sebou. Jak to, že ty ne?'"

 

a

Genekův deník

Nyní již tuto hrobku obývám několik dní a zítra ráno se ještě jednou pokusím projít hřbitovem. Dveře vedoucí ven jsou zamčeny, ale já vím, že klíč se skrývá ve schránce na boku monumentu. S trochou štěstí a nějakým tím zásahem shůry jsem během svého posledního výletu do oněch míst dokázal odvést pozornost toho hrozného licha, ale ani po důkladné prohlídce kovárny jsem kýženou skrýš neobjevil. Vypadá to, že monument bude nutno opravit a uvést do provozu, aby se dalo nalézt přesné místo. Mně se nepodařilo najít nic, co by alespoň zdánlivě připomínalo spínač, páku nebo prostě něco, co by aktivovalo nějaký skrytý mechanismus. Mohu pouze předpokládat, že za všechno může ten lich a dokud je v těchto místech přítomen, nedokážu najít klíč, a tudíž ani nemám šanci uniknout. Ve zdejších hrobkách jsem našel mocné magické předměty, ale i když se mi nějakým prapodivným řízením osudu podařilo tu zlovolnou bytost zahnat, je nepochybné, že nádobu se svou životní silou skrývá kdesi v těchto zdech. Bez zničení tohoto artefaktu je nepřítomnost toho zloducha na tomto světě pouze dočasná a až se vrátí, neodvažuji si pomyslet na hrůzný osud, který mi uchystá, až mne tu objeví.

 

#home

"Kamenožrouti" to nejsou!

...oproti všeobecnému přesvědčení se naši přátelé trpaslíci neživí kameny a špínou. Nedávno jsem byl pozván, abych navštívil jejich velkolepou pevnost, Dornovu hlubinu. Do tohoto architektonického zázraku, skrytého v jednom z nejkrásnějších lesů Severu, jsem vstupoval s představou, že se ocitnu v odporném podzemním dole, kde se na mne nabalí kopt a mour, což bude poněkud v rozporu s mým postavením Vznešeného elfa. O to více jsem byl překvapen, když jsem uvnitř uzřel nádherná díla, vyznačující se jak smyslem pro krásu, tak i znamenitým řemeslným zpracováním. Naši trpasličí přátelé mne všude provedli a každý exemplář mi detailně popsali. Usmíval jsem se a fakt, že jedna z nižších ras má talent formovat takové věci, na mne učinil velký dojem. V porovnání s výtvory našich elfích umělců tato díla samozřejmě blednou, ale nyní se nehodí poukazovat na chyby...

 

a

Legenda o Corellonu Larethianovi


Autor: mistr E. L. Boyd

Nyní již tuto hrobku obývám několik dní a zítra ráno se ještě jednou pokusím projít hřbitovem. Dveře vedoucí ven jsou zamčeny, ale já vím, že klíč se skrývá ve schránce na boku monumentu. S trochou štěstí a nějakým tím zásahem shůry jsem během svého posledního výletu do oněch míst dokázal odvést pozornost toho hrozného licha, ale ani po důkladné prohlídce kovárny jsem kýženou skrýš neobjevil. Vypadá to, že monument bude nutno opravit a uvést do provozu, aby se dalo nalézt přesné místo. Mně se nepodařilo najít nic, co by alespoň zdánlivě připomínalo spínač, páku nebo prostě něco, co by aktivovalo nějaký skrytý mechanismus. Mohu pouze předpokládat, že za všechno může ten lich a dokud je v těchto místech přítomen, nedokážu najít klíč, a tudíž ani nemám šanci uniknout. Ve zdejších hrobkách jsem našel mocné magické předměty, ale i když se mi nějakým prapodivným řízením osudu podařilo tu zlovolnou bytost zahnat, je nepochybné, že nádobu se svou životní silou skrývá kdesi v těchto zdech. Bez zničení tohoto artefaktu je nepřítomnost toho zloducha na tomto světě pouze dočasná a až se vrátí, neodvažuji si pomyslet na hrůzný osud, který mi uchystá, až mne tu objeví.

 

a

Legenda o Labelasu Enorethovi


Autor: mistr E. L. Boyd

   Labelas Enoreth je elfím bohem dlouhověkosti a času. Při stvoření obdařil elfy dlouhým žitím a určil, že jejich vzezření zůstane plynoucími roky nedotčeno. Životodárce spolupracuje se Sehaninou, dohlíží na běh elfího bytí a na vývoj tohoto národa, tak vzdáleného smrtelníkům. Změřil život Sličného lidu a rozhodl také, kdy má skončit a uvolnit cestu Arvandorovi. Jako Pán Nekonečna určil Labelas přesný běh času a brání jej proti těm, kdož by se pokusili změnit tok dějin. Své svěřence obdařuje moudrostí a učí jak mladé, tak i staré. Často je mu vzdávána chvála, ačkoliv vyvoláván je jen vzácně. Zná budoucnost a minulost každé elfí, lesní či vodní bytosti. Životodárce oslavují vypravěči, historikové, filozofové, knihovníci a všichni, kteří sledují změny vzniklé v průběhu let.

 

#home

Legenda o Sehanine Lunoluké


Autor: mistr E. L. Boyd

   ...Sehanine Lunoluká je elfí bohyní měsíce, konkrétně úplňku. Vládne věštbám, osudovým znamením, jemné magii a také poskytuje ochranu proti šílenství. Dohlíží na elfí sny, brání je před zlem, jež by jim snad ve spánku hrozilo, a sesílá znamení varující před nebezpečím. Sehanine sleduje cesty elfů po celém světě a odvrací od nich smrt.
   ...Sehanine - zvaná střídavě ženou a dcerou Corellonovou - je nejmocnější z ženských sil elfího panteonu. Říká se, že spolu s mystickou silou měsíce se Sehaniny slzy smísily s Corellonovou krví a daly tak život celému elfímu národu.

 

a

Legenda o Shevarashovi


Autor: mistr E. L. Boyd

   Shevarash, ztělesňující nenávist Sličného lidu k drowům, je elfím bohem pomsty a vojenských tažení. Uctívají ho hlavně elfové a půlelfové, kteří násilně ztratili někoho blízkého, částečně i ti, kdož podněcují odplatu drowům a ti, jež přísahali zničit Pavoučí královnu a ostatní zlé bohy temných elfů. Někteří elfí teologové se domnívají, že Shevarash touto trpkostí a nenávistí, která se elfího lidu drží již od Válek o korunu, odvrací zlo Pavoučí královny, aby nezaplavilo elfí národ ve velkém.

 

a

Legenda o Solonoru Thelandirovi


Autor: mistr E. L. Boyd

   Solonor Thelandira je elfím bohem lovu, lukostřelby a přežití v divočině. S jeho dovedností s lukem a šípy se nemůže měřit žádná jiná moc, uctívaná v Říších. Mocný střelec je spjat s přírodou a rovnováhou mezi využíváním jejích darů a zemědělstvím na straně jedné, a neobdělanou pustinou na straně druhé...

...Učí Sličný lid, jak se skrývat a nepozorovaně se pohybovat v listoví, stejně jako lukostřelbě a lovu. Solonora uctívají především elfí a půlelfí hraničáři, lovci, dřevorubci a bojovníci. Elfí lovci se na něj obrací s prosbami o dobrou kořist, vzývají ho však i válečníci, kteří se ocitnou na nepřátelském území.

 

a

Maluradkův deník

Tento deník, který nese zašlé červené skvrny, býval kdysi profesionálně svázán. Struktura jeho provlhlých stránek však napovídá, že byl nedávno omočen ve víně či krvi a ještě zcela neoschl. Na omak je odporný a listy se od sebe odlepují jen velmi neochotně a nerady odhalují slova, která jsou do nich vepsána:

Ráno jsme vyrazili k Bouřným mohylám -- já, čtyři Helmovi Strážní rytíři a bard, aby pak o naší cestě vypověděl příběh. Čeká nás slavné dobrodružství - a mé myšlenky se stále točí kolem pokladu, který tím získáme! Dle mých informací se příšera již před mnoha lety usadila právě v Bouřných mohylách. Není pochyb, že za tu dobu ve své peleši nahromadila spoustu drahocenností! Její smrt dozajista naplní mé pokladnice a pozvedne mne v očích prostého lidu. Už žádné nevlídné pohledy, už žádné pochybování o mém královskému titulu, už žádné stížnosti na daně a politiku, už žádné pohraniční půtky... po činech, které hodlám v blízké době vykonat, jistě velmi stoupnu v očích poddaných a slovo lorda Maluradka, Přemožitele draka z Bouřných mohyl, bude mít cenu zlata!

* * *
Zpráva o mém návratu se rychle rozšířila a při vstupu do hradních bran se mi dostalo vpravdě hrdinského uvítání. Když jsem v ruce nesl vysoko zdviženou dračí hlavu, davy vesničanů padaly s bázní na kolena. Neprodleně jsem žádal, aby na počest mého vítězství vystrojili nádhernou hostinu - a bardovi, kronikáři mé cesty, jsem dal za úkol napsat příběh o mém vítězství nad wyrmem. Nakázal jsem mu, aby si s tím pospíšil, neboť jsem chtěl, aby svou ódu zapěl již při hodokvasu.
   Vesničané a Helmovi akolyté se dohadovali, jak asi zahynuli Strážní rytíři (na pěvcovo naléhání jsme jejich těla přinesli s sebou, i když nás to velmi zdržovalo). Aby nám nekazili požitek z nadcházející oslavy, rozkázal jsem, aby jejich těla byla uložena a uzamčena v podzemních hrobkách. Dojemně jsem líčil jejich udatnost v boji s drakem a všichni byli jejich chrabrostí pohnuti.
   Obávám se, že jestli nebudou Strážní rytíři brzy pohřbeni, množství ran na jejich tělech by mohlo vzbudit nemístné otázky, jak jsem dokázal z boje vyváznout nezraněn. Do takových podrobností je nejlepší nezabíhat - jak jsem řekl bardovi, minulost se už obrátila v prach. Cesta před námi je zlatem dlážděná!

* * *
Ten zatracený bard mě podvedl! Jeho slova bodala víc než ten nejostřejší nůž. Jak si dovoluje ze sebe sypat takový hnus... takové lži?! Jeho pokroucená slova o boji u Bouřných mohyl byla plna záště a zrady - vyzdvihoval úspěchy Strážných rytířů nad mou vlastní statečnost a proklínal mne, že jsem se prý boji zbaběle vyhnul! Já! Jeho pán!
   Ó, ty jeho narážky byly jemné a vychytralé. To si myslel, že z nich nevycítím jeho pohrdání? Že neodhalím jeho lži? Poručil jsem strážím, aby ho uvrhly do žaláře -- nechám ho shnít v řetězech, už nikdy nespatří jediný sluneční paprsek!
   Když byl odvlečen z hodovní síně, ozbrojenci mu na můj rozkaz za trest uťali ruce. Ano... byla to krutá lekce, ale člověk nemůže strpět zradu na vlastním hradě, neboť by tím také mohl přijít o svou moc.
   Jen když jsem večer pálil zlořečené stránky té proklaté básně, zjistil jsem, že některé chybějí! To se mě hluboce dotklo -- kdyby padly do cizích rukou... ale ne, nesmím na to myslet. Příběh skončil a básníkův osud je zpečetěn.

* * *
O polednách ke mně přišel Helmův Nejvyšší strážce a s předstíranou úctou mne žádal, abych otevřel hrobku Strážných rytířů, aby "mohla být uctěna jejich památka." Vykázal jsem ho ze síně - odkdy jsou hrdinovy činy zpochybňovány v jeho vlastním trůnním sále?! Co ten kněžourský hlupák kdy učinil ve jménu svého mizerného boha, který je z hlediska historie zcela nepodstatný? Jestli se ještě jednou opováží zpochybňovat mé nároky, dám mu co proto!
   Nyní - přestože slíbil, že bude poslušen mých slov - už mu nevěřím. Strážní rytíři se také hlásili k Helmovi, pročež Hlídačovy sympatie jistě tíhnou k nim, nikoliv ke mně. Dohlédnu na něj... MUSÍM ho bedlivě sledovat. Jestli se mne pokusí zradit, nechám ho dole zetlít společně s bardem.

* * *
Jeden ze stráží si dnes dovolil vyslovit bardovo jméno, a tím jako by mi zasadil novou ránu. Dal jsem rozkaz, aby toho prostořekého hňupa pod šibenicí ještě zbičovali, ústa mu ucpali hadry a všem jsem od nynějška zapověděl hovořit nebo se jen zmínit o tom proklatém veršotepci. Rozmetám jeho jméno na prášek, pohřbím je v popelu a budu se dívat, jak jeho slova všichni zapomněli! Je to osud hodný takov&eacueacute;ho tvora s jedovatým jazykem!
   Jediný klíč od podzemí jsem si nechal u sebe. Budu si jej hlídat i ve spánku - nikdo nesmi barda spatřit, nikdo mu nesmí podat jídlo, až nakonec zemře hladem! Udusí se vlastními slovy, zrádce, a spravedlnosti bude učiněno zadost!

* * *
Zpívá! Ten zatracený minstrel zpívá a jeho píseň ke mně proniká i přes zdi mých komnat! Nemohu spát. Je to tak hlasité, že to musí slyšet všichni, kdo pobývají na hradě! Už mě více nemuč, zloduchu, nebo tě nechám pověsit!

* * *
Už jsem to jeho muzicírování nesnesl - bard je mrtev. Vyřízl jsem mu jeho jedovatý jazyk a pak jsem si počkal, až z něj zcela vyprchá život. Mé stráže... jsou... jsou nyní zticha a bojí se mě. Dobrá! Jen ať mají strach! Jen ať mi prokazují úctu - ať vidí, že jejich pán má řádnou dávku odvahy!

* * *
Ten bard žije... i když je mrtvý. Jeho duch právě vkročil do mého pokoje, zpívá a vysmívá se mé zbabělosti na Bouřných mohylách! Nazývá mne "hrdinou," ale to slovo mne bodá do srdce jako šíp. Mí sluhové, mé stráže... všichni jsou pryč, jen tahle zrůda tu zůstala, aby mne mučila! Klid a mír - po tom teď toužím ze všeho nejvíc... zmlkni, duchu, sklapni, buď TIŠE!

* * *
Obávám se, že už déle nevydržím; nemohu věřit vlastním očím ani uším. Dnes se opět utápím v touze ukončit ta muka. Co mám dělat? Viděl jsem, jak se ve věži pohupuje přízračná oprátka se stínem, který se mi až příliš podobal. Mám strach, že má budoucnost visí na věžních trámech. Mám ji přijmout? Ne, nesmím! Musí existovat nějaký jiný způsob! Ale z hradu už se nelze nijak dostat ven - všechny chodby vždy vedou zpátky do věže. To z tohoto pekla vskutku není jiný únik než smrt?

* * *
Konec se blíží. Dnes v noci se opět objevil bardův duch a jeho hlas již vícekrát nesnesu. Nyní jdu do věže a snad najdu sílu čelit budoucnosti s otevřenýma očima. Nenechám mu to potěšení, aby mne mohl zabít sám! Navěky zůstane tady, opuštěný - jen ve společnosti svých slov! Uvidíme, jak se mu bude líbit ticho těchto síní - má to vlastně i výhodu, totiž že už nikdo více neuslyší příběh o Maluradkovi.

Z neznáma jsem vyšel, do neznáma půjdu.

Lord Fallon Maluradek, Hrdina Bouřných mohyl, Přemožitel azurového wyrma Aehirglasse

 

a

Pošetilost zloby

Výňatek...

"...naším hlavním přístupem je odříkání. Základní vírou v chrámech pomsty je naše vlastní prokletí. Bohové pomsty zdůrazňují, že vše je sobecké, fyzicky urážlivé a destruktivní. Malarité se starají jen o to, jak vylepšit svou dočasnou moc nesmyslným týráním zvířat. Zdá se, že aurilité zase ze všeho nejradši přinášeji mrazivou smrt všude, kde je to jen trochu možné, a své oběti připravují o každý kousíček tepla. Talovi kněží si prostě libuji v ničení jako takovém, z něhož mají nesmírné potěšení. Naši bratři a sestry z chrámu Umberlee způsobují vodními přívaly učiněnou spoušť, aby donutili pocestné a rybáře sklonit se před jejich dětinskou bohyní. Jakkoliv bychom my, eldathyn, mohli odsuzovat víru těchto náboženství, naskýtá se nám důležitější otázka, kterou bychom si měli položit. Jaký posmrtný život si tito sobečtí kněží představují, že získají od svých sobeckých a sebestředných bohů?"

 

a

Pravidla výcviku v Ruce Seldarině

Autorka: Kaylessa

Zásady:

            Smrt každému, kdo se nám postaví
                 Boj je nade všechny zkoušky
                   Dělat čest Ruce Seldarině
-------------------------------------------

Každý, kdo spadá pod mé velení, musí dodržovat tyto zásady:

Budeš dobře znát vlastnosti všech sečných zbraní, které ti ukáži. Seznámíš se se silnými i slabými stránkami každé zbraně a naučíš se, jak jich co nejlépe využívat.

Také si osvojíš umění lukostřelby. Tvými průvodci nechť jsou trpělivost, kázeň a soustředění, neboť bude tvou povinností vždy zasáhnout cíl, byť by byl sebeobtížnější.

Jako voják sloužící Ruce Seldarině se budeš řídit pravidly dobrého chování, jak se sluší na elfa. Neposlušnost nebude promíjena.

------------------------------------------

Přísahám

Tyto hodnoty představují tvé závazky vůči Ruce Seldarině i k tobě samému.
Slibuji, že vycvičím tvé tělesné i duševní schopnosti tak, abys dělal čest našim bratřím a sestrám.

Pro slávu Ruky
Kaylessa

 

Presiiny válečné zápisky

Řada naškrábaných poznámek...

* Marketh - vůdce nepovolených otrokářů. Bývalý zloděj a vrah, který příležitostně pracoval pro různé žoldácké spolky.
* Malavon (Mnohooký?) - velemocný čaroděj. Usurpátor. Drow?
* Shikata - stvoření z dimenze ohně. Smýšlení neznámé.
* Arundel - duchovní "vůdce" Kuldaharu. Arcidruid. Měl by být odstraněn dřív, než nalezne pomoc.
* Hrothgar - skutečný vůdce Východního Přístavu. Může být nebezpečný. Pochybuji, že by ho Starý nepřítel dokázal odstranit.
* Everard - Tempův kněz z Východního Přístavu. Těžko říct. Likvidace pravděpodobně nutná. Možná proti sobě poštvat barbary a usedlíky.
* Mraziví obři - příslušnost neznámá. Pravděpodobně spřaženi se Starým nepřítelem.
* Panna Ilmadia - elfí válečnice (panna?). Podivné. Viděna na potulkách v Useknuté ruce.
* Orrick - mág z Kuldaharu. Tajnůstkářský. Pravděpodobně žádná hrozba.
* Bratr Poquelin - potulný Ilmaterův kněz. Prazvláštní obrazce na oděvu. Příslušnost neznámá.

Rozpis: známka 1 ještěrané, známka 1 trolové, známka 3 ledové mátohy, 5 velitelé nemrtvých, 5 histachi atd.

 

#home

Péče o břečťan


Výňatek...

"Jsem jen pouhým amatérem, co se botaniky týče, ale dovoluji si říci, že o použití břečťanu toho vím víc než kdo jiný. Většina botaniků se pokouší udávat jisté 'zásady' toho, jak by měl člověk o své rostlinky pečovat. Ti nabubřelí břídilové si bohužel nikdy nedali tu práci, aby prozkoumali veškerou rozličnost druhů a naučili se rozeznávat jemné nuance mezi nimi. Onehdy mi jeden nebetyčný hlupák tvrdil, že břečťan zvonkový by měl být pěstován v co nejvlhčí půdě, tak jako břečťan mnohokvětý. Jak ale ví každý alespoň trochu věci znalý učenec, břečťan mnohokvětý potřebuje tak velké množství vody, že pouhou péčí o něj by břečťan zvonkový dozajista uschl. 'Vlhký' totiž neznamená totéž, co 'promáčený'. A tak se ptám: odkud všichni tito šaškové z vědecké komunity čerpali své poznatky?"

Příběh Sira Weisse

Tato zažloutlá stránka, ať je jakkoliv zašlá a rozedraná na okrajích, je překvapivě pružná. Její struktura se podobá kůži. I přes skutečnost, že je psána neznámým písmem, slova na ní se vlní a kroutí a jak je pročítáš, překládají se v tvé mysli do obecné řeči.

...a třetí ze čtyř rytířů strážných padl,
jeho kopí před zraky Aehirglassovými
do země se vbodlo. Dračí křídla v cáry
se obrátila a zranění přetěžká drak nesl,
však dobře věděl, že v ten den se mu daří.

Nyní vše na posledním z válečníků, Errisovi,
čtvrtém rytíři strážném, spočívalo. Žádné
další bojovníky nikdež viděti nebylo, neb
Lord Maluradek stále v bojiště se nenavrátil.
Erris s útokem pospíšil si, však dráp dračí
přepevně ho uchvátil a příšera vzepjala se,
by mu hlavu od těla odtrhla.

Aehirglass však se silou Errisovou
nepočítal. Vzepnuv se v jeho sevření,
ťal Erris sekyrou svou mocnou po chřtánu
dračím a zbraň ta skulinu mezi šupinami
nalezla, mnohými ranami oštěpů a kopí
způsobenou.

Mocně volaje k Helmovi, úder druhý
učinil. Sek svůj v opačnou stranu
hrdla obludy vedl, nežli naň dopadly
spáry smrtící. Pak dvojí zadunění
ozvalo se: jak sevření pařátů
zrůdných tělo rytířovo rozlomilo...

...a třesk hlavy dračí, jež z krku jak padlý
strom visela, a poté na zem se svalila,
vzdouvajíc kol Bouřných mohyl mračno písku.

Smrt dračí pak skonem čtyř rytířů vyvážena
byla. Co po tomto boji slavném následovalo,
jen Lord Maluradek zná. Až hodiny poté, co
pole bitevní ztichlo, zpět se navrátil, však
ni slzu pro padlé ochránce své neuronil;
zraky jeho pouze pro zlato a slávu žhnuly.

"Minulost v prach se obrátila," tak nad těly
druhů svých chvalořečil, "a cesta vpřed
zlatem dlážděna jest."

 

a

Příběh Sira Geddiana

Tato zažloutlá stránka, ať je jakkoliv zašlá a rozedraná na okrajích, je překvapivě pružná. Její struktura se podobá kůži. I přes skutečnost, že je psána neznámým písmem, slova na ní se vlní a kroutí a jak je pročítáš, překládají se v tvé mysli do obecné řeči.

...a pak se Aehirglass z pouštního lůžka vztyčil,
písek wyrma azurového jak bouře vroubil, křídla
jeho co plachty škuneru mocného pleskala, jak
šelma tisícizubá suchopár prohledávala, každičké
zrnko písku převracela - rychlá a smrtonosná.

Strach na Lorda Maluradka padl, a v srdce
naše též se silně vkradl, že jsme své oře obrátiti
a se svým pánem k východu prchnouti chtěli,
do bezpečí zdí hradních se uchýliti toužili.

Poté však Geddian, nejstatečnější z rytířů
strážných, přišel a mečem svým mocně
ve štít udeřil. Zvuk ten nám na křídla dračí
i vichr zapomenouti dal. Třesk železa hymnu
Helmovu pěl a srdce naše kuráží se naplnila.

"Ke mně, bratři moji," křičel. "Obrňte srdce svá
a taste zbraně! Bestie ta nás nedostane -
- životy naše jen Pánu náleží!"

Posíleni jeho slovy i mečem pospíšili jsme
ke stvůře, kroužící na nebesích přímo nad
hlavami našimi. Z těla jejího strach se řinul,
nám však již jen jak pouhé kapky deště připadal...

(zde úryvek končí)

 

Příběh Sira Gelise

Tato zažloutlá stránka, ať je jakkoliv zašlá a rozedraná na okrajích, je překvapivě pružná. Její struktura se podobá kůži. I přes skutečnost, že je psána neznámým písmem, slova na ní se vlní a kroutí a jak je pročítáš, překládají se v tvé mysli do obecné řeči.

...pouze Strážního rytíře Gilese nezastrašil
náhlý útok Aehirglassův. Rozhodnut krýti
útěk Lorda Maluradka, odmítl bestii příležitost
další dáti. A tak se do střehu připraviv, bystrým
zrakem svým jinou možnost, jak drak zničen
býti může, viděl.

Slunce vysoko nad hlavou a palcát pevně
v ruce, nechal dračí spár, nechť jeho kytli
drásá a vystaví tak třpytný hrudní plát zbroje
jeho slunci na odiv. Ni kapka krve prolita
nebyla, nyní však dokázal odhadnouti míru
čerstvého letu dračího.

Obrátil se, by hrudí své zářivé zbroje
slunci vystavil a kopí paprsků slunečních
do očí dračích vyslal. Takovou oslnivost
zraky zrůdy nečekaly a víčka pevně
zavřely, ataky netvorovy ustaly, neb
oslepen byl!

A Giles, všechny smysly si uchovaje,
pozvedl palcát svůj a v lebku Aehirglassovu
udeřil, prolévaje tak první krev dne onoho...

(zde úryvek končí)

 

Příběh Sira Zierkky

Tato zažloutlá stránka, ať je jakkoliv zašlá a rozedraná na okrajích, je překvapivě pružná. Její struktura se podobá kůži. I přes skutečnost, že je psána neznámým písmem, slova na ní se vlní a kroutí a jak je pročítáš, překládají se v tvé mysli do obecné řeči.

...bitva s Aehirglassem předlouho trvala.
Nebesa již soumrak rudý zahalil a rytíři
strážní stále bojovali. Mít tak o meč více,
snad by jejich životy zachráněny býti
mohly, avšak Lorda Maluradka nikdež
viděti nebylo.

Bylť rytíř Zierkki rychlý v útocích svých,
pokaždé bryskně kopím udeřiv ustoupil
a nutil draka obraceti se a bojovati, čímž
stvůra boky své ranám reků ostatních
vystavili musela. I blízek vyčerpání ne-
polevil, bojuje tak proti času samotnému.

V seči s protivníkem mocným vytrval.
Nižádná síla nazmar nepřišla, nižádná
kapka krve zbytečně prolita nebyla,
když rytíři se stále bili, od poledne
až do šera večerního sílu drakovi
ubírali, sbírajíce se k útoku poslednímu
proti té šelmě líté...

(zde úryvek končí)

 

#home

Reznathův deník

Dodneška jsem nevěděl, co je to strach. Nepoznal jsem jej ani v mládí, ani během dalších let. Ale teď pojednou stanul na mém prahu, připraven strávit vše, čeho jsem si kdy cenil a vše, co jsem míval rád. Lidé, elfové... jen ti mohou mít takovou povahu, jen oni se dokáží ztratit, když je okolí potřebuje, jenom oni. Nyní se nemohu svým soukmenovcům podívat do očí - jsem teď jiný a nevrátím se, abych přiznal něco, co si nezasloužím. Prosím, odpusťte mi.

 

Rukopis nejvyššího strážce

Zatímco přední i zadní strana tohoto těžkého svazku je ze zašlého bronzu, jeho vazbu netvoří nic víc nežli hnijící konopné provazy, jež spojují jak desky, tak i všechny strany. I přes špínu a spoustu pavučin, které knihu ovíjejí, se zdá, že písmo uvnitř zůstalo zubem času nepoškozeno:

Mé slyšení u lorda Maluradka dopadlo špatně. Sotva jsem přednesl svou žádost, velmi se rozzuřil. Vyhrožoval mi, že jestli se ještě jednou zmíním o otevření krypty, nechá mne zavřít do kobky s tím zrádným bardem. Otřesen jsem se vrátil do kaple a mé oči padly na desku s Helmovým symbolem. Obávám se, že jsem se zpronevěřil svému bohu tím, že jsem neuchránil pověst Strážných rytířů.
   Neshledal jsem žádný zjevný důvod, proč se můj pán kvůli mé prosbě tak rozhněval, a přistihl jsem se, že začínám mít jisté podezření ohledně toho, co se skutečně událo při boji s modrým drakem u Bouřných mohyl. Čtyři Strážní rytíři, kteří zahynuli, chráníce svého pána před takovou bestií, by si přece zasloužili pocty a ne být ukrývání jako nějací zlověstní kostlivci. Hrad postavený na takových vratkých základech nemůže dlouho vydržet.
   Musím vše napravit a vzdát řádnou čest padlým Strážným rytířům, ale bojím se tak učinit, abych nerozhněval Jeho Lordstvo. Helm - Věčně Bdící, Ostražitý, můj Pán a Bůh, je zastáncem všech strážců - ale kam se mám přiklonit já? Mám napravit reputaci těch hrdinných reků, kteří položili život v Helmových službách, nebo chránit zájmy svého světského vládce?
   A co se týče toho barda ve vězení: jaký zločin to vlastně spáchal, že lorda tak rozlítil... ne, spíše vyděsil? Můj pán již dokonce zašel tak daleko, že vydal nařízení, aby už nikdo nikdy nevyslovil ani nezapsal jméno onoho nešťastného pěvce. Dokonce i zmínka o tomto vězni může mému vladaři posloužit jako záminka, aby provinilce přísně ztrestal, jak se před čtyřmi dny stalo jednomu strážnému. Vypadá to, že se lord snaží vymazat barda i ze samotné historie. Čeho se tolik obává?
   Co by nám ti Strážní rytíři asi pověděli, kdyby zůstali naživu?

* * *
Společně s představenými chrámu jsme zosnovali plán, s nímž naše srdce souhlasila: zbudujeme skrytou hrobku na počest padlých rytířů. Své úmysly před Maluradkem skryjeme a vchod opatříme šesti klíči, vyrobenými z našich obřadních náprsních krunýřů. Roztavili jsme každičkou část zbroje, abychom tak zrobili šestici klíčů: měděný, bronzový, elektrový, stříbrný, zlatý a platinový. S nimi pak budeme moci vstoupit do hrobky Strážných rytířů a přitom neporušíme příkaz lorda Maluradka, neboť krypta samotná zůstane zapečetěná.
   Nečiním tak ale s lehkým srdcem; touha dodržet slovo a být poslušen svému pánu jen vynáší na světlo mou vlastní zbabělost. Kdybych tak nalezl nějakou řádnou cestu, jak uposlechnout Maluradkovu přání, a přitom vzdát hold Strážným rytířům! Cítím, že můj duch stále váhá mezi dvěma cestami a obává se, že jít dál znamená rozpoltit se.

* * *
Dnes ke mně z podzemní cely opět doletěla bardova píseň. Pěl hrdým a mocným hlasem od poledne do soumraku a hluboko do noci, nežli lord konečně povolal své královské stráže a žalář odemkl. Nedlouho poté, co sestoupil do podzemí, zpěv ztichl a mnozí ze strážců byli velmi bledí, když vycházeli ven. Lord Maluradek třímal v rukou zkrvavenou dýku a na tváři měl téměř šílený výraz.
   Měl jsem něco dělat, když jsem lorda viděl vstupovat s ozbrojenci do podzemí. Nyní tam společně se čtyřmi Strážnými rytíři odpočívá ještě další nebožtík.

* * *
Dnes byla hrozná noc. Po celém hradě se rozléhaly podivné zvuky, obcházely nehmotné přízraky a zněly děsuplné ozvěny bardovy písně. Ať už se ve sklepení s nešťastníkem stalo cokoliv, Maluradek svým činem zatratil celý hrad i jeho obyvatele. Sám se uzavřel ve svých komnatách a mnozí z jeho služebníků i strážců buďto opustili hrad, nebo zmizeli.
   Nemám kam jít, a tak jsem zůstal. Na srdci mi leží veliká tíha, neboť mi Helm ukázal, že jsem u něj upadl v nemilost. Když jsem stál před obětní miskou, jež nese Helmův symbol, a recitoval jsem večerní modlitbu, voda v nádobce ztmavla a zakalila se. Vložil jsem ruku dovnitř, abych vylovil Jeho svaté znamení, ale nic jsem nenašel. Znak prostě zmizel.
   V té chvíli jako by mi někdo probodl srdce; Ostražitý viděl mou zbabělost. Odsoudil mne. Jsem zničen - nejsem hoden, abych sloužil Nejvyššímu Strážci - nezasloužím si žít.
   Přesvědčil jsem se, že dveře od kaple jsou odemčeny. Ať už tu dnes v noci obchází cokoliv temného, očekávám svůj osud.

Nejvyšší strážce Ammal-Matis

 

Ryby v moři Padlých hvězd

Výňatek...

"Raika obrovského snadno rozpoznáte podle výrazně zahnuté čelisti a modrobílých skvrn na ploutvích. Obvykle dorůstá do velikosti dospělého člověka, a proto může rybáři, který se ho pokouší vylovit, připravit nejednu pernou chvilku. Na rozdíl od raiků menších jsou raikové obrovští velmi agresivní proti ostatním rybám ve svém teritoriu, vzácně se stává, že se některý raik zastaví a setrvá tak, dokud nezcepení nebo dokud vetřelci neutečou. Je známo, že raikové obrovští dokáží zaútočit na rybu třikrát mohutnější než jsou sami. Jistý selgauntský rybář například tvrdil, že viděl raika obrovského, jak napadl a zabil ohromnou skvrnitou chobotnici..."

 

Tajné spolky

Výňatek...

"Krakenova společnost

Krakenova společnost, která vznikla nedávno poblíž ruin Ascale, je skupinou zločineckých informátorů a rozšiřuje se po celém severu. Říká se, že jejími členy jsou převážně zloději a kněží Umberlee, kteří pracují pro záhadného pána. Krakenova společnost - která si často říká také 'Mořští poslové' - používá mučení, únosy a vraždy k účelům, o nichž mají ponětí jen oni sami. Jejich symbolem je fialová oliheň s mnoha chapadly.

 

a

Teorie Mythalu

Autoři: Schend a Melka

   ...Kromě velikých mágů si není nikdo jist skutečnou podstatou mythalů, byť by byl sebelépe znalý starých elfích legend a minulých i současných magických teorií. Mnozí souhlasí s tím, že mythal žije a sestává z obrovské sítě čarodějných mocí, spojených magickou a životní silou těch, kdož jej vyvolali. Má se za to, že mythal je udržován přírodními mechanismy uvnitř a kolem něj, od větru po rozvodněný potok či teplotu, měnící se se sluneční energií. Díky své vazbě na život a Faerun nemohly mythaly nikdy být běžným kouzelnictvím, bez ohledu na to, co se v minulosti tvrdilo. Jsou totiž napojeny přímo na Síť - pramen vší torilské magie..

 

Terikanův deník

Večer devatenáctý

Tato část Dornovy hlubiny představovala, mírně řečeno, příjemné překvapení. Nejenže mi prastará trpasličí strašidla zajistila více soukromí k práci, ale získal jsem schopnost ovládnout jejich duchy tak, aby se chtě-nechtě stali mými služebníky. Brzy se začnu připravovat na přechod do nového stavu bytí. Až toho dosáhnu, všechny v těchto místech přesvědčím, že moje moc je nezpochybnitelná. Mí noví služebníci nedojdou pokoje, dokud budu svou vůlí ovládat to, co zbylo z jejich myslí.

Ráno dvacáté třetí

Dnes jedna zvláštní zkušenost. Konečně se mi podařilo otevřít dveře k Jamothově hrobce, ale poté, co jsem to ní vstoupil, mne zachvátila nesmírná únava. Poprvé jsem pocítil, že jsem možná bezděky spustil nějakou past, ale po důkladné prohlídce prostor jsem tuto možnost zavrhl. Měl jsem pocit, jako by mi z těla unikal život a překrucoval mé myšlení. Budu muset tuto místnost v budoucnu pořádně prozkoumat a zjistit příčinu. Sžírá mě neblahé tušení, že v oněch místech číhá něco, co by mi mohlo zhatit obsazování těchto sálů.

Ráno dvacáté šesté

Už jsem vzdal všechny pokusy o otevření dveří na Wyrmův zub. Doufal jsem, že se tam budu moci porozhlédnout a získat nějaké nezbytnosti pro obřad přestoupení, ale zdá se nemožné projít dveřmi, aniž bych měl klíč. Ve starých legendách, které jsou tu porůznu roztroušeny, jsem se dočetl, že klíč byl umístěn do jakéhosi trpasličího monumentu za hřbitovem, ale jeho úkryt nemohu odhalit, dokud je kovárna v současném stavu. Obávám se, že bez jistých zdrojů mne tento proces učiní slabším, než jsem původně zamýšlel, ale nevidím jinou možnost nežli použít alespoň to, co mám k dispozici.

 

a

Velká luirenská keramika

Výňatek...

"...pilní půlčíci na tom ale nevidí nic špatného. Pro ně je v řemesle nejdůležitější užitečnost. Je nutno uvést, že precisně vypracovanou luirenskou keramiku, opatřenou lápisem a malachitem, lze najít jen velmi vzácně. Má se za to, že většina těchto věcí vznikla ve zvláštní epoše luirenské historie, kolem r. 750-830 ú.l. Obecně půlčíci z Luirenu vyrábějí jednoduché nádoby s těžkým dnem, které jsou vytvořeny z běžné červenohnědé hlíny. Glazura, pokud je použita, mívá obvykle okrový nebo jasně zelený odstín..."

 

Zvířata jsou tvými přáteli

Výňatek...

"Jedním z prvních kroků k harmonickému soužití se zvířaty je naučit se uznávat proměnlivý vztah, který k nim chováme. Spousta lidí se domnívá, že lidé a pololidé jsou ostatním tvorům nadřazení. Jak už však bylo řečeno, kritéria této "dominance" jsou velmi subjektivní. Proto musíme svůj vztah k divokým zvířatům vidět na základě osobního pohledu, přístupného změnám. Dej bytostem respekt, který si zaslouží, ale vždy měj na paměti, že dravci zůstanou vždy dravci, bez ohledu na to, nakolik uznáváš jejich teritorium."

 

a

Život jednorožce

   Jednorožci jsou býložravci, kteří se živí mladými listy a travou. Jejich jediné nepřátele představují gryfové, bytosti, které ničí lesy, a částečně i rudí draci a orkové.
   Délka života nebyla u jednorožců nikdy přesně zjištěna, ale je známo, že přesahuje hranici 1000 let. Věří se, že si své mládí zachovávají až do doby několika týdnů před smrtí. Toto tajemství dlouhověkosti je skryto v silné magické moci jejich rohu. Rohy jednorožců jsou proto velmi vyhledávány, neboť mají nepřekonatelnou moc vyléčit jakýkoliv jed.